Živá cesta Životem - blog indigové Arnoštky Berkany Berouskové

Tak jsem tu. Sedím v baru, jako občas sedávám, posedím a jdu. Trochu piju - většinou kávu, trochu kouřím, většinou tabák, stačí mi hodina v této atmosféře a jdu. Chodím za svým stínem na návštěvu .  Taky máte nějaký stín, který Vás pronásledoval - nebo snad stále pronásleduje? Nějaká nedokonalost. Něco, z čeho míváte pocity viny nebo trvalé obavy bez konkrétních důvodů . Už si to ani neuvědomujete...   Skrytá aplikace ... Představuju si (znalá již z chytrých telefonů) jak mi tam běží  - odvrhnutá nicka z kojeňáku - ty jo, to zní, to už je dávno. Máma se bila do břicha, když mně čekala ... PODPRAHOVÁ APLIKACE nicky, která odebírá energii a tvoří, stále vysílá a přijímá. Je tam.  I když už jsem dávno někde jinde :-) a nikdy jsem o sobě takhle nesmýšlela, jednou v rodinné krizi jsem najednou uslyšela tu myšlenku pod myšlenkou... nikdo ti nepomůže, jsi sama - překvapilo mne to, ani jsem o tom nevěděla, normálně takhle nepřemýšlím, jsem pozitivní :-)..ale byla jsem v ouzkých, do

Určitě taky znáte pocit rozporuplnosti ... někdy je to k zbláznění , jak je člověk rozporuplný. Často se cítím smysluplná :-) , ale někdy úplně ztracená svou prázdnotou , tím nic v tom kousku kdesi ve mně, které jsem ještě schopna si uvědomit, ale jinak nic ...  pravděpodobně v tu chvíli vnímám své slabosti , a jejich nejzašší mez, neschopnost, která třímá na dně... Ale - v těch světlých chvílích cítím, že jsem užitečná, přijímaná a k něčemu, mám tu svůj jasný smysl v okolním soukolí, těší mne má aktivita, rozumím sama sobě, jsem se sebou ... Ano, to je ono, když je nám mizerně, jsme v propadlišti stínů - tam, kde nám slábnou kolena a psychika se zmítá - nejsme se sebou, nejsme tam a pak je nám ouvej... Udělat v tu chvíli sama sobě soucitnou náruč , často nepotřebujeme víc, než 5 min lásky a Život zase svítí! ... Udělat sama sobě soucitnou náruč, být TAM se sebou ... dnes jsem si lehla do trávy čelem k poli a stromům a foukal vítr , za zády ulici a chodník naproti .

Podle kalendáře končí horké léto 2015. Bylo hodně vos a teď je hodně komárů. Nejde spát. Co děláte, když nemůžete spát? Co jste kdy dělali, když jste nemohli spát? U mně se to různě vyvíjelo. Pamatuju si, kdysi dávno, jsem nadávala . Zlostně jsem se obracela ze strany na stranu ... Taky jsem chodila kouřit. To vůbec nepomáhá!!! Taky jsem zkoušela meditovat a dodnes zkouším vizualizovat . Ze začátku mně to baví, pak už taky tolik ne, zvlášť když začíná svítat, jako třeba včera ráno ... ti komáři!! Ale , co mi pomáhá , ne usnout - protože meduňkový čaj takhle rychle nezabírá, ale co mi pomáhá se později ráno probudit s příjemnou náladou po pár hodinách spánku, je přijmout situaci . "Dnes v noci je to prostě jinak "... a tak to pozoruji a to mne naladí na pohupující se skořápku, jsem někde mezi, nespím, nebdím, jsem, a až bude potřeba, tak se úplně probudím ... Občas plácnu komára, ale mé tělo odpočívá, není napnuté zlobou a nervozitou z nevyspání, odevzdala jsem to

Jezdím sem a tam Řevnice - Praha, dojíždíme každý den - děti a já - a mám spoustu času na přemýšlení. Čas vzniknul , až když už jsem se nechtěla štvát pocitama nedostatku času .  Rozhodla jsem se , že tyto situace začnu vnímat jinak ... Zvenčí se nezměnilo nic, ale uvnitř jsem udělala jeden z mílových kroků v mém prožívání každodennosti .   Teď je vlak nebo tramvaj mou studovnou a kancelàří, a když je zpoždëní a jedu pozdě do práce, beru to jako dárek - nečekaný čas navíc :-) " Není důležité, KDY budu tam, ale KDO  jsem teď :-)"

 Živá cesta aneb putování od Duše k Duši                          Co se Vám vybaví, když se řekne živá cesta ......... C o dodat ... Pozoruji ... svým tempem hyperaktivní ženy. POZOROVÁNÍ je naše domácí medicína. Někdy pozoruji některé ze svých dětí pár dní a ono se uzdraví... Někdy nestíhám pozorovat a trvá mi několik dní, než si to uvědomím. Pozoruji lidi, děti a sebe - své vnitřní procesy, pocity a myšlenky, výrazy tváří...a něco nového ve mně vzniká ... Pohybuji se ... někdy se nechce :-) Ale tančím, tleskám, zpívám - hlavně v práci s dětmi a jejich rodiči, a chodím,  teď taky jezdím na kole (až teď , před padesátkou, vlastním kolo, jezdím na kole po Řevnicích na nádraží, nosím stále baŤoh s nástroji a kartami na výklad, otužuje mne to. Vrátila jsem se ke sprchování studenou vodou po ránu a kloktání olejem a vyrážím, ráno akce hyperaktivní ženy bez mejkapu, zato s velkými naušnicemi, co vychovává a sytí 4 děti...takhle to stíhám, být sama (se) sebou...